Přivolávači ohně a deště

23. září 2008 v 22:31 | rycinka |  Zajímavosti
Spustit liják na území sužované suchem nebo se naučit ovládat ničivé ohnivé jazyky je přáním snad každého. Podle vědců je to ale zatím nemožné. Z některých starých písemností se však dozvídáme, že existovali lidé, kteří dokázali poručit ohni a dešti. Lžou nám staré kroniky, anebo jde o dovednosti, které lidstvo už zapomnělo?

Přibližně ve 12. století v Evropě prudce stoupl počet obyvatel a tím se zvýšila i potřeba nové zemědělské půdy. Většinu rozlohy všech tehdejších států však pokrývaly husté, téměř neprostupné lesy. Vykácet je ale v té době bylo v podstatě nemožné. Proto byl zvolen jednodušší a efektivnější způsob - vypalování neboli žďáření.

Někdy se ovšem stromy vůbec zapálit nepodařilo, jindy se zdivočelý oheň vymkl kontrole. Plameny se pak hnány větrem šířily zcela nekontrolovaně a často dokázaly zničit celé vesnice. Z těchto příčin působily tenkrát nesmírně vážené osoby, které dokázaly žár neznámým způsobem ovládat. Říkalo se jim "zaklínači ohně" nebo také "ohněstrůjci". Většinou prý pocházeli z Itálie nebo z jiných jižních států. Cestovali z jedné vsi do druhé a za bohatou odměnu vypalovali lesy a získávali tak ornou půdu.
Dobové kroniky nás poměrně přesně informují, jakým způsobem tito lidé pracovali. Hlavním a také jediným nástrojem "ohněstrůjců" byla mohutná berla, zakončená čímsi na způsob lampy nebo kovové budky. V ní prý sídlil "duch ohně", nazývaný nejčastěji salamandr nebo bazilišek. Byla to údajně zvláštní, éterická bytost, disponující zřejmě obrovskou energií.
Činnost zaklínače spočívala v tom, že s berlou v ruce obešel úsek lesa, který si jeho objednavatelé přáli vyžďářit. Pak prý pronesl magické zaklínadlo a pokynul holí. Z nástroje vyšlehly mohutné plameny a během chvíle už celý pozemek hořel. Oheň se však údajně šířil jen stanoveným směrem a po vypálení požadované oblasti ihned uhasl.
Poslední zprávy o ohněstrůjcích pocházejí z poloviny 14. století. Nic bližšího, kdo byli tito muži a hlavně jakou silou dokázali ovládat plameny, se možná nikdy nedozvíme.

Zatímco potřeba zaklínačů ohně s rostoucím počtem vypálených území pomalu klesala, do popředí se zvolna dostával jiný životně důležitý problém. Nově získaná pole potřebovala dostatečnou vláhu a dlouhotrvající sucho je nepochybně pro každého zemědělce pohromou.
I v této nelehké situaci si však lidé dokázali poradit. V některých oblastech se například využívala záhadná moc obřích kamenů. Zemská síla prý ve spojení s psychickou energií mnoha osob dokázala divy. V díle významného českého etnografa Václava Krolmuse například nalezneme zmínku o velikém balvanu v obci Čeřenice na Benešovsku. V dobách sucha prý k němu vesničané pořádali procesí a omývali ho mokrými šátky. Do tří dnů po rituálním omytí kamene údajně pravidelně zapršelo.
Jiný způsob zajištění životodárné vláhy představovali takzvaní "přivolávači deště". Podobně jako ohněstrůjci cestovali po celé zemi a živili se magickým poroučením živlům. Podle dobových zpráv většinou zapálili veliký oheň, do kterého pak sypali různé čarodějné přísady. Zpravidla do dvou dnů prý začalo vydatně pršet.
Byli přivolávači deště jen šikovnými podvodníky, nebo měli opravdu zvláštní schopnosti? Čas od času se sice nějací šarlatáni vyskytli, obvykle však záhy skončili na popravišti. Možná tedy skutečně šlo o dosud neprobádaný přírodní fenomén. Vždyť už Napoleon Bonaparte si například všiml, že po bitvě, ve které byla použita ve větší míře děla, se pravidelně spustil liják. Objasnit tento úkaz však nedokázali ani slovutní vědci. Některým přivolávačům deště se ale možná podařilo tuto hádanku rozřešit.

I když to zní neuvěřitelně, řemeslo lidí ovládajících vodu přežilo prokazatelně až do 20. století. Ve dvacátých letech provozoval tuto činnost jeden z nejlepších přivolávačů deště, jistý Charles Malory Hatfield, přezdívaný "vodní mág". Jeho praxe spočívala v tom, že začal zahřívat velikou káď, naplněnou směsí neznámých chemikálií. Z nádoby počal stoupat štiplavý dým, během několika hodin se pak nebe zčistajasna zatáhlo a spustil se mohutný lijavec.
Vodní mág prokázal své mimořádné schopnosti na mnoha místech a dokonce jej sledovali i pozvaní odborníci. K jeho nejslavnějším pracím patří například úplné naplnění přehrady Lake Hamet v USA či záchrana části Itálie před katastrofálním suchem v roce 1925.
Na sklonku života začal Hatfield spolupracovat s některými vědci a údajně prozradil i část svého tajemství. Výzkumů se však jako obvykle zmocnila armáda. Možná, že prototypy některých nových "klimatologických zbraní" mají základ právě v poznatcích tohoto geniálního samouka.
zdroj: Magazín 2000 záhad
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.