Krokodýlí muž a rybí chlapec

12. března 2009 v 15:30 | rycinka |  Bájní tvorové
Jsou to podivné historie. V některých letech se množí jako moskyti. Ve všech případech jsou to zrůdy. Tyto potvory mají sice růžně odporný vzhled, v základě však vždycky připomínají tvora, kterému říkáme homo sapiens.
Christopher Davus byl sedmnáctiletý černý kluk. Bydlel v Brownstownu u Bishopsville v Jižní Karolíně. Podle časopisu Boston Globe z 30. Srpna 1988 se událo toto:
"Vracel jsem se domů po té silnici, co vede močálama," řekl šerifovi. "Znáte to tam. Páchnoucí bahno a hnusnej smrad, ale je to blíž. No, a já jsem tam navíc ještě píchl gumu."
"Kde to bylo?"
"Scrape Ore. Pěkná prdel zakopaná."
"Měl jste snad rezervu."
"Jasně, jenže jsem se zdržel. Když jsem uklízel do kufru hever, tak jsem si ho všiml. Nahoře jsou bavlníkové plantáže a on běžel přes jedno ze sklizených polí rovnou ke mně."
"A čím vás tak vystrašil?"
"Vším. Jak vypadal. Měl například červené oči. No, prostě já jsem se ho strašně polekal. Tak jsem zaklapl kufr a rychle jsem skočil do vozu a chtěl jsem zavřít dveře. Ale nešlo to."
"Proč?"
"Měl tam ruku. Víte, bylo vedro, já jsem jel s otevřeným okénkem a on vstrčil ruku dovnitř a nechtěl se vozu pustit. Co ruku? Pařát. Měl tři velké, dlouhé prsty a černé nehty takových dvacet třicet centimetrů dlouhé a zahnuté jako hasičský hák."
Christopher Davis vyprávěl, že dostal strach, protože ta potvora se vozu nepustila a cosi velkého zeleného sice s rukama a nohama podobnýma lidským, potažené však krokodýlí kůží, se zřejmě usadilo na střeše auta.
"Jak byla ta obluda vysoká?"
"Dva metry. Určitě dva metry. A měl hodně dlouhé ruce, jako orangutan. Když jsem jel, tak se pořád držel okna, přitom seděl na střeše. Tak jsem přidal plyn a on skočil dolů, až když jsem jel přes padesát. Pokoušel se udržet nahoře, viděl jsem jeho prsty za předním sklem a pak taky vzadu. Najel jsem schválně do zatáčky hodně rychle a v ohybu jsem prudce zabrzdil. Spadl dolů. Viděl jsem ho utíkat."
Christopherův otec Tommy Davis byl klidný rozšafný muž. Při výslechu se snažil přesně popsat, v jakém stavu se jeho syn vrátil domů.
"Byl v šoku, šerife. Choval se jako blázen. Třásl se strachy a plakal. Nemohl ani pořádně mluvit, tak jsme z něj museli tahat, co se mu vlastně přihodilo. Když přijel před barák, tak dlouho troubil, až jsme vyšli s manželkou ven. Pak kolem nás proběhl, vlítl do domu a zavřel za sebou dveře. My jsme stáli venku a nevěděli jsme, co se děje."
"Neřekl vám hned, co se přihodilo?" zeptal se šerif Liston Truesdale.
"Jo, řekl. Ale trvalo mu to dost dlouho, než se uklidnil. Pak všechno vypravoval. Já jsem se hned šel podívat na auťák. Víte, šerife, je to stará Toyota Celica z roku 1974, má už něco za sebou, ale lak byl ještě docela dobrej. Přesto jsem tam našel hluboké škrábance. A zpětné zrcátko bylo pryč."
"Proč jste s tím nepřišel ke mně hned, když se to stalo?" zeptal se šerif.
"Nechtěl jsme vypadat jako blázni. Chris neměl jediný důkaz, a myslíte si, že by mu někdo věřil? Každej by řekl, že se zas pořádně namazal."
"A pije?"
"Někdy si dá pivo, ale i to jen výjimečně. Chris je bezvadnej kluk. Ožere se, jen když někdo slaví narozeniny. Však se na něj můžete zeptat."

V sobotu 13. Července 1974 objevili manželé Tom a Mary Waynovi svůj vůz, který jim někdo před dvěma dny ukradl, na břehu močálu Scrape Ore v hrozném stavu. Po celé karosérii byly hluboké škrábance, jakoby způsobené špičkou nože. Na kapotě scházel modrý emblém s nápisem Ford, vnitřek vozu byl dokonale zpustošen. Z motoru byly vytrženy kabely, i ty vedoucí k zadním světlům kdosi vyrval, sedadla byla na cucky a na nárazníku zjistil šerifův zástupce jakoby kousance ostrými zuby.
Šerif Liston Truesdale si dal oba případy dohromady. Ještě jednou vyslechl Christophera Davise. Ten opakoval stále stejnou verzi a souhlasil i s výslechem s použitím detektoru lži nebo v hypnotickém stavu. Výsledky šetření se objevily na první stránce Houston Chronicle a hned poté také v News Sentinel, vydávaném ve Fort Wayne, Indiana. Některý z článků si přečetl stavební dělník George Hollomon a informoval šerifa Truesdalea.
"Bylo to někdy koncem června. Nabíral jsem ze studně vodu, mám nedaleko močálu artéskou studni, takže není smradlavá a když jsem naplnil kýbl, tak na mě najednou, snad z roští nebo z rákosí, vyskočila obludná příšera s obrovskýma očima. Já jsem si nejdřív myslel, že je to strom, pak jsem se otočil ještě jednou a viděl jsem, jak se ta potvora pohybuje. Byl velký, černý a oči se mu leskly jako zrcadla. Myslím, že byly červené jako brzdová světla. Ještě se na chvilku zastavil a pak zmizel kdesi v močálu," řekl Hollomon do protokolu.
Podle článku v News Sentinelu zahájil šerif Truesdale rozsáhlé pátrání po krokodýlím muži. Strážný Mike Hodge a šerifův zástupce Wayne Atkinson procházeli po několik večerů a následných nocí kolem močálů, nic konkrétního sice nezjistili, ale do hlášení přesto napsali, že mají dojem, že se v rákosí něco velkého živého skrývá.
Další okolnosti jim daly zapravdu. Ve tři hodiny ráno se vraceli dva chlapci se svými dívkami z večírku. Rodney Nolf a Shane Stokes bydleli v nedalekém Turkey Creek. Při cestě domů na postranní silnici došlo k podivné události.
"Vyskočilo to na silnici odněkud ze tmy," řekl Stokes. "Nevím, jestli mám říkat, že to bylo zvíře, nebo člověk, ale stálo to na zadních nohách a bylo to asi dva metry vysoké."
"Kolik je vám let, pane Stokesi?" zeptal se zástupce šerifa Atkinson.
"Patnáct. Proč se ptáte?"
"Co jste ten večer pil?"
"Tak jestli myslíte na tohle, tak jenom dvě piva a řeknu vám rovnou: drogy jsem taky nebral."
"Ohrožoval vás ten tvor nějakým způsobem?"
"Ne. To vůbec ne. Přeběhlo to přes silnici a zmizelo to kdesi v močálu, někde těsně před křižovatkou dvacítky a patnáctky. Chtěl jsem se za ním pustit a Rodney taky, ale holky začaly brečet a nedovolily nám to. Donutily nás, abychom jeli rovnou za šerifem. Tak proto jsme tady."
Případ se podobal předešlému, ale stopy, které obluda za sebou zanechala, se podstatně lišily.
"Já těm klukům věřím," prohlásil zástupce šerifa Atkinson. "Když k nám přišli, tak byli všichni čtyři velice vyděšeni. My jsme se potom hned po rozednění vydali se strážným Hodgem na křižovatky těch dvou postranních silnic. Hned při prvním pohledu nám bylo zřejmé, že tady někdo řádil jak pominutý. Našli jsme tam tři čtyřicetigalonové papírové kontejnery, které někdo vyšťoural z nedaleké skládky, rozšlapal a rozházel po té úzké silničce. Mladé stromky měly polámané koruny. Všude kolem byly šlápoty 35 cm dlouhé, 18 široké a 3 hluboké. Nebyly to otisky lidských nohou. Byly nejméně metr od sebe. Sledovali jsme je několik stovek metrů. Směřovaly do lesa. Oba jsme měli při tom pocit, že nás někdo skrytý odněkud šmíruje. Druhého dne byla bouřka a liják stopy znehodnotil. Litovali jsme, že jsme si hned nepořídili sádrové odlitky. Šerif Truesdale však nás předběhl. Hned když mu vysílačkou sdělili, že se našly stopy, poslal na ono
místo dva techniky. Udělali tři odlitky, vyfotografovali další a poslali je k identifikaci laboratoři FBI."
"Pevně jsem přesvědčen, že v tom zasmrádlém močálu něco je," prohlásil v televizní relaci šerif Truesdale.
Nebyl to ojedinělý případ. Kdesi téměř na druhém konci světa se už v roce 1973 objevila podobná obluda, které se začalo říkat Říční chlapec. V létě 1980 se o případu psalo v několika indických novinách.
Na břehu malé řeky Kuano v okrese Basti v indickém státě Uttarpradéš leží vesnice Baragdava. Právě tam, daleko od jakékoli civilizace amerického typu, zahlédl v únoru 1973 místní kněz, poustevník anebo jen derviš, chlapce, který kráčel po hladině řeky. Sledoval jej, jak ulovil velkou rybu a ještě živou ji snědl. Pak si lehl na hladinu vody a nechal se unášet proudem.
Derviš si senzaci nenechal pro sebe, vykládal o zázraku kdekomu a jistá stará žena řekla, že je to její syn Ramčandra Sommi. Řeka prý ho odnesla, když mu byl jeden rok. To odpovídalo, protože derviš řekl, že těch říční tvor mohl být asi tak patnáctiletý.
Jednou ho ještě lidé viděli u řeky, běželi za jeho matkou, když se pak i s ní vrátili, chlapec byl už pryč. Přitom přece jednoroční hoch nemohl chodit, nebylo jasné, čím a jak by se tak malé dítě mohlo živit.
"Nakonec jsem ho našla," prohlásila v květnu 1979 matka. "Minulý týden jsem ho objevila, když spal na břehu řeky. Přiblížila jsem se k němu tiše, poznala jsem ho podle mateřského znaménka v levém podpaží. Zavolala jsem lidi z vesnice, aby mi kluka pomohli chytit."
Podařilo se jim utečence polapit. Přivedli ho do vesnice. Byl nahý, původně tmavohnědou kůži měl nazelenalou, byl velice plachý. Nakonec však zase utekl, ale často se vracel k vesnickým chatrčím. Vesničané mu tam dávali do misek zbytky jídla s pitnou vodou.
"Viděli ho stovky lidí," prohlásila jeho matka, "a mnozí mu nosili potravu. Nejraději měl syrové maso, ale také ryby, žáby, dýně a čili papričky. V létě obyčejně jen nehybně ležel na břehu vyschlé řeky a byl smutný. Jakmile zapršelo a v korytě Kuano se objevila voda, zmizel na dlouhou dobu pod hladinou."
Samozřejmě že se o zázraku obojživelného chlapce, který dokázal přežít ve vodním toku ve společnosti mnoha krokodýlů, po celém světě psalo. Článek se dostal v Londýně do ruky Hubertu Adamsonovi. Ten se právě chystal na další cestu do Indie. Nejdřív se snažil vykorespondovat s redakcí, nebo s autorem článku Nazimem Malikem další podrobnosti, ale bezvýsledně. Tak se vydal doncem roku 1985 po stopách rybího chlapce sám.
Jeho pouť začala asi padesát kilometrů od nepálských hranic v Gorakhpúru v Uttarpradéši, kde však zjistil, že Ramčandra už v roce 1982 za tragických okolností zemřel. Výzkumná cesta pokračovala do Ramčadrovy rodné vsi Baragdavy na řece Kuano v okrese Basti.
"Jel jsem v džípu s šéfredaktorem Kalilabádských novin a s jedním z jeho dopisovatelů. Odpovědi na mé otázky byly jednoznačné: rybí chlapec nebyl přelud, ten hoch skutečně žil. Byl holý, tmavé pleti s nazelenalým odstínem," napsal později Adamson. "Neuměl mluvit, podle některých svědectví prý také neslyšel, neměl v obličeji žádný u lidí tak samozřejmý výraz. Ti, co ho viděli, si zapamatovali jeho jediné gesto. Občas si prý dával dlaň na čelo, jako by ho bolela hlava."
Hubert Adamson uslyšel od mnoha svědků, že chlapec uměl chodit po vodní
hladině. Nemohl uvěřit, že by byl takový zázrak ignorující zemskou přitažlivost vůbec možný, a tak se snažil najít pro tuto fámu vysvětlení.
"U vesnice Ghanghata Bazar postavili kdysi přes řeku přehradu, aby zadržovala v době dešťů vysokou vodu. Byla to moderně koncipovaná železobetonová hráz, po které bylo možné přejít z jednoho břehu řeky na druhý. Kdyby to chlapec udělal, a on tam určitě přecházel, vypadalo by to z jistého úhlu pohledu, že kráčí po zrcadlové ploše řeky. Přecházel řeku často, měl nedaleko odtud svůj brloh," uvažoval Hubert Adamson.
Tím se sice vysvětlil zázrak, záhadou však stále ještě byla smrt rybího chlapce. Teprve starosta vesničky vypověděl, jak došlo k tragédii.
"Nejdřív k nám do vesnice přijeli dva policajti z města. Měli s sebou ještě nějaké pomocníky. Já jsem byl taky u toho, když se to stalo. Policajti Ramčandru chitili, vsadili ho do auta a odevzdali ho do Morudehadea."
"Kde je to město?" zeptal se Adamson.
"Právě u tohoto mostu a kousek od přehrady. Tam už čekali nějací cizinci s autem."
"Byli to běloši nebo Indové?"
"To vám neřeknu. Já už jsem s nima nejel, jenom jsem se dozvěděl, že se jim Ramčandra, ve chvíli, kdy ho tlačili do druhého auta, vysmekl, běžel na most a skočil do řeky Kuano."
"Plaval po proudu?"
"Po proudu k Sanrigaru. To je asi dvacet kilometrů odsud a od břehu řeky leží asi tak tři sta metrů."
Rybí chlapec prý doplaval k prvním stavením až pozdě večer. Vylezl z vody a šel k nejbližším chatrčím, kde zřejmě způsobil řádný zmatek. Objevil prý se v čajovně a vyděsil přítomné svým zjevem tak, že mu jedna z žen vychrstla vařící čaj do obličeje. Utíkal jako pominutý k řece a zřejmě skočil do vody. Teprve za týden nebo dokonce za dva našli rybáři jeho napůl od zvěře ohlodané tělo na břehu řeky Kuano.
Hubert Adamson z Hampsteadu, což je londýnská čtvrť, přidal k případu Bybího chlapce pravděpodobnou úvahu. Tomu klukovi bylo asi čtyřiadvacet, to znamená, že to byl dospělý chlap. Je možné, že se snažil obejmout nějakou ženu, ta šla na policejní stanici, udala podivného tvora z pokusu o znásilnění a tak se policisté vydali na lov. Je pravděpodobné, že právě po tomto udání.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.