Vlkodlak

12. března 2009 v 15:25 | LaVoisin |  Bájní tvorové


Lykanthropie je prý teorie vysvětlující přeměnu člověka ve vlkodlaka. Produkt takové přeměny by se tedy jmenoval lykanthrop, potuloval by se zejména za měsíčních nocí mezi námi, mohl by se objevit v metru nebo v čekárně na letišti, měl by, anebo mohl by mít dvě podoby: lidskou a vlčí. Nikdo však neví, co mu takovou proměnu umožňuje, nikomu se nepodařilo vy-světlit, proč a jak se mění, a za jakých okolností k metamorfóze dojde.

Známe jen výsledky: prokousnuté hrdlo oběti, rozsápaná mrtvola vytažená z hrobu zatíženého metrákovým poklopem z leštěné žuly.

Vlkodlak však není upír, i když by se mohl zařadit mezi ně.

Upír se živí krví svých obětí. Když se nenapije čerstvé krve, přepadne jej smrtelně nebezpečný hlad, umírá, usychá, vadne. Nikdy by mu však nenapadlo vypravit se o půlnoci na hřbitov, rozhrabat hrob a roztrhat mrtvolu zuby a drápy na cucky, není tedy patologickým vrahem.

Klasický vlkodlak se před dávnými léty objevil v Paříži. Jmenoval se Bertrand, nestašil lidi svou přítomností, objevoval se jen v noci a na hřbitovech a smutně se proslavil zejména zhanobením čerstvého hrobu. Vyhrabal před týdnem pohřbenou pětapadesátiletou vdovu rukama, ale i lopatou, roztrhal ji na kousky, naházel je dohromady s kostmi zpátky do rakve a únavou na víku usnul. Přistihl ho noční hlídač a zavolala policii. Ta nenápadného asi padesátiletého muže odvezla na stanici. Přiznal se bez mučení, že totéž co s mrtvolou vdovy, udělal i se sedmiletým dítětem, které roztrhl vejpůl. Když se zeptali, proč to dělá, nedokázal odpovědět. Vzpomněl si však, že poprvé se takto prohřešil, když byl se svým přítelem na pohřbu jeho příbuzného.

Motivace vlkodlaka neobstojí, proto je v povědomí lidstva víc zavrženíhodný než upír. Ten je sice postavou defektní, pije však lidem krev, protože musí. Aspoň to tvrdí.

Je několik různých druhů vlkodlaků. Nejsou už chlupatí jako vlci, ani se nepodobají zvířeti, jsou však stejně nebezpeční jako ti z pověstí a bájí. Soudní znalec z oboru psychiatrie doktor Park Deitz, který mimo jiné přednáší na Kriminalistické akademii FBI, asistoval u mnoha kriminálních případů sériových vrahů či dokonce kanibalů ve Spojených státech. Jedním z nejsložitějších vyšetřování posledních let byl případ Jeffreyho Dahmera. Vraždil, mrtvé oběti odborně rozporcoval, některé orgány snědl, kusy masa a odříznuté hlavy narovnal do chladničky. To vše uprostřed města, v domě s nájemnými byty.

"Legenda o vlkodlacích," tvrdí doktor Deitz, "vznikla proto, že nejsme schopni pochopit a zvládnout své vlastní zvířecí sklony. Z praxe vím, že existuje jen velmi málo situací, které by člověk nedokázal vyřešit. Některé činy jsou tak otřesné, že je ani nechceme spojovat s pojmem člověk. Promění-li se někdo ve vlkodlaka, ať už má pohádkovou či lidskou podobu a jedná jako zvíře, nelze vinu na těchto činech připisovat celému lidstvu."

Obyčejný člověk se může přeměnit ve vlkodlaka záměrně, protože se jím stát chce. Musí se ale, podle legendy, vydat do lesa, najít si v něm pěkně velký čerstvě poražený strom, měděným nožem do něj navrtat díru a vyřknout v pravou chvíli, snad do té díry, mně bohužel neznámé, zaklínadlo. Když potom patřičně dlouho a ve správném směru chodí kolem onoho kmene, vejde do jeho těla duch vlkodlaka a někdy mu dokonce naroste vlčí srst, takže je posedlý vlčím duchem a rovněž jako vlk vypadá. Není znám ani jediný případ, kdy se někdo přeměnil z člověka na vlkodlaka bez toho, že by si to sám přál. Důkazem tohoto tvrzení je například případ francouzského chlapce Jeana Greniera.

Ten se dozvěděl, že jakýsi Pierre Labourant, kterému říkali Pán lesa, má božské či ďábelské schopnosti a může výměnou za duši předělat chlapce na vlkodlaka. Chudý a navíc zřejmě hloupý Jean Grenier se dal nachytat na velká slova o báječné budoucnosti, byl omráčen prostředím, do něhož ho Labourant pozval a od první chvíle byl se vším svolný. Na lesní mýtině plálo několik ohňů, mezi nimi na železných židlích sedělo pár vlkodlaků, s vlčími kůžemi navléknutými přes hlavu i přes záda.

"Bylo to nádherné," řekl později při vyšetřování. "Chtěl jsem být jedním z nich a tak jsem ještě ten večer podepsal smlouvu s Luciferem, že mu ode-vzdám duši a dostal jsem vlčí kůži. Ještě téhož večera jsem se vydal k vesnici a sežral jsem do rána pět dětí."

Jean Grenier mluvil před soudem pravdu. Zaprvé nebyl tak bystrý, aby si dokázal vymyslet složitou lež, zadruhé se těch pět dětí ve vesnici skutečně ztratilo. Při vyšetřování přesně řekl, co které dítě mělo na sobě. Nemohl by přece vědět, že malá Madeleina měla červenou sukénku a kožený čepec se šňůrkou pod bradu, že Richard měl třikrát záplatované kalhoty a Dorotka měla své zlaté vlasy spletené do culíku. Samozřejmě že soudce Greniera odsoudil. Nedostal však trest smrti ani doživotí, poslali ho do kláštera, kde měl strávit celý život pod pohrůžkou, že bude pověšen, když se pokusí utéct.

"Já jsem mu utekla," řekla svědkyně Marguerite Poirierová před soudem. "Sebrala jsem ze země hůl a začala jsem ho mlátit. Když jsem ho řezala, tak se mi měnil před očima. Najednou začal běhat na všech čtyřech, připadal mi strašně vychrtlý, byl jen kost a kůže a byl jako vlk. Cenil na mne zuby, viděla jsem, že mu oba řezáky trčí až přes pysky. Nebyl to člověk, byl to vlk, stejný jako jsou ostatní vlci."

Po mnoha letech se prý svědkyně Marguerite Poirierová setkala čirou náhodou s odsouzeným Grenierem. Přišla do onoho kláštera, který se odsouzenci stal vězením, ale neviděla velkého statného vlka, z něhož by šel strach, ale ubohé, malé a hubené stvoření, skrývající se v temných koutech klášterních chodeb, bojácné a civící prázdným pohledem do nicoty.

Samozřejmě že Jean Grenier nebyl vlkodlak, samozřejmě že byl blázen.

V literatuře je několik receptů, jak se bránit při útoku vlkodlaka. Všechny jsou prosté i naivní. Vlkodlak nesnáší stříbro. Kuličkou, křížkem, náramkem, nebo i stříbrnou lžičkou na kávu zaženete vlkodlaka okamžitě, ale ne vždycky se vám podaří přivodit jeho smrt. Stříbro totiž tyto obludy pálí. A tak utíkají a zmizí. Navíc: už nikdy si na vás netroufnou.

Kdo však nemá po ruce stříbrný šperk, může se snadno ubránit železnou tyčí. Když trefí vlkodlaka do hlavy, tak mu lebka pukne a z přízraku je zase obyčejný člověk.

Velké nebezpečí pro vlkodlaky znamená sůl. Nesnášejí nic slaného a kdyby se náhodou stalo, že si lízne trochu běžně osolené polévky, je za chvíli po něm. Jestliže byl vlkodlak před proměnou křesťanské víry, zabije ho i pár kapek svěcené vody anebo hostie, vražená mu do chřtánu. Pro vlkodlaky z asijské oblasti prý nejvíc platí jáma plná slané vody. Ta ho prý láká, cítí ji na velkou vzdálenost a netuší, že způsobí jeho konec.

Není tedy třeba mít v z vlkodlaků strach. Jsou snadno zranitelní.


 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 hybrid hybrid | 7. listopadu 2016 v 19:01 | Reagovat

Neexistují jaký máš důkaz? Neviděla si ani jednoho

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.