Plísně útočí

18. dubna 2009 v 17:47 | rycinka |  Věda a technika
Život na Zemi se po dopadu velkého meteoru před 65 miliony let změnil. Nevlídné klimatické podmínky vedly k vymizení lesů, řady rostlin i živočišných druhů. Hromadné vymírání nepřežili ani ti největší a zdánlivě nejméně zranitelní gigantičtí dinosauři. Proč však záhuba nepostihla také savce?
Ve vědeckých kruzích se objevilo nové podezření. Možná, že jim osudovou ránu zasadil nepřítel daleko nepatrnější a zákeřnější než samo cizí vesmírné těleso. Docela dobře to totiž mohly být maličké spóry zhoubných plísní a hub.
S touto teorií přišel doktor Arturo Casadevall, badatel v oboru infekčních chorob z Einsteinovy koleje v New Yorku.
Po srážce s meteorem se naše modrá planeta fakticky stala velikou hromadou kompostu. Ideální prostředí pro šíření obrovského množství nebezpečných spór. Doktor Casadevall se domnívá, že takto zamořený vzduch mohl poškodit imunitní systém zvířat, vyvolat řadu chorob a způsobit jejich smrt.
Tato nová hypotéza zní celkem věrohodně. Teplokrevní savci a ptáci, kteří masový zánik přežili, totiž měli přirozenou výhodu - svoji vyšší tělesnou teplotu. Díky ní pravděpodobně lépe odolávali infekcím způsobeným škodlivými plísněmi. "Je to nádherná kreativní myšlenka,"
říká Nicholas Money, mykolog a odborník na plísně z Siamské university v Ohiu a autor knihy Příšery v koberci a vražedné spóry: Přírodopis toxického světa.
Casadevallova teorie uveřejněná v měsíčníku Fungl Genetics and Biology jde dál a vybízí čtenáře k přemýšlení, proč jsme vlastně tak horcí?
Uvádí, že teplokrevní živočichové denně spotřebují velké množství potravy, protože musejí spálit mnoho kalorií. To vše jen proto, aby zahřáli svá těla. Studenokrevná zvířata naopak žerou jenom jednou za několik dní. V čem je tedy výhoda života spočívajícího v neustálém shánění, hromadění a schraňování jídla? Možná právě v zajištění větší odolnosti organismu proti virům a infekcím.
Poté, co meteor vyryl na Yucatánku kráter Chicxulub, Země se proměnila ve studené, stinné místo. Fosilní důkazy z období po dopadu opravdu dokazují prudký vzrůst množství hub. V takovém světě měli větší šanci na přežití právě teplokrevní živočichové. Plísně vyvolávají u savců spíše jen jemné podráždění - například na nohou - či způsobují kvasinková onemocnění. Málokdy na ně však umírají. Tyto vláknité houby ale mají daleko zhoubnější vliv na rostliny, ryby a hmyz.
Řada důkazů svědčí rovněž o tom, že hromadné vymírání nenastalo ihned po srážce, ale až o 300 tisíc let později. V určitém okamžiku vývoje života na naší planetě se mohlo 1,5 milionu druhů plísní, kvasinek, rzí a hub stát jakýmsi prostředkem přirozeného výběru. Přesto zkáze nepodlehli drobní studenokrevní živočichové, jako třeba želvy, ještěrky, hadi a žáby. Vypadá to tedy, že důležitým faktorem mohla být také velikost, nikoliv jen tělesná teplota.
Celá teorie má však jeden háček. Platí pouze v případě, že dinosauři byli studenokrevní. Jenže tuto skutečnost doposud nikdo vědecky nepotvrdil.
V současné době choroby vyvolané houbami pravděpodobně přispívají k celosvětovému zániku korálových útesů. Velmi málo je také probádán jejich vliv na pokles počtu obojživelníků na naší planetě. Loňský průzkum ukazuje, že až třetině všech jejich druhů na světě hrozí vyhubení. Důvodem mohou být změny podnebí a znečištění životního prostředí. Ale stejně tak pravděpodobné je, že mnohé z vyhynulých druhů žab mohly být infikovány plísněmi, jež pronikly do jejich jemné dýchající kůže a způsobily jejich smrt.
Ať už zahubilo dinosaury cokoliv, hlavní příčinou zřejmě bylo nějaké zásadný porušení přírodní rovnováhy, kterému se tito giganti nedokázali přizpůsobit. Možná bychom se i my lidé, v době nastupujících klimatických změn a stále většího celosvětového úbytku přírodních zdrojů, měli mít trochu na pozoru. Co prošlo savcům jednou, nemuselo by projít podruhé.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.